Tato analýza se zabývá nejprve zkoumáním obecné závislosti mezi nezaměstnaností a změnami cenové hladiny, což následně doplňuje o třetí rozměr, a to o vliv a působení veřejného sektoru. Pro sledování dlouhodobého vztahu mezi inflací a nezaměstnaností jsou kvůli dostupnosti a vypovídací schopnosti použita data z americké ekonomiky. Krátkodobá závislost je sledována na datech z České republiky v letech 1993 až 2004.

PHILLIPSOVA KŘIVKA ilustruje vztah mezi inflací a nezaměstnaností v ekonomice. Poprvé byla sestrojena v šedesátých letech dvacátého století na základě empirického pozorování britského hospodářství za předešlých 96 let jako křivka s negativním sklonem. Podle této teorie existuje substituce mezi inflací a nezaměstnaností. Jinými slovy, vyšší míře inflace odpovídá nižší míra nezaměstnanosti. Nižší míru inflace lze dosáhnout pouze za cenu vyšší nezaměstnanosti.

Jak je vidět na grafu, vzájemná závislost mezi inflací a nezaměstnaností v americké ekonomice je mizivá.

Hned v nadcházejících desetiletích po jejím prvotním představení však přestala křivka platit. Jak znázorňuje graf 1, dlouhodobý vztah mezi inflací a nezaměstnaností se nezdá být funkční ani v současné historii. Pro konstrukci dlouhodobé Phillipsovy křivky byly z důvodu dostupnosti dat vybrány údaje z americké ekonomiky v letech 1948 až 2005.

Důvody pro neplatnost vztahu v dlouhém období spočívají v mnoha faktorech počínaje ropnými šoky, změnami ve flexibilitě a struktuře pracovního trhu (růst produktivity díky informační revoluci, outsourcing v rámci globální ekonomiky, rozšíření odborů, atd.) až po zavedení inflačního cílování v měnové politice a s tím související vývoj inflačních očekávání. Všechny tyto signifikantní změny způsobují neplatnost phillipsova vztahu v dlouhém období a promítají se spíše do posunů krátkodobých Phillipsových křivek.

ČESKÁ REPUBLIKA nedisponuje dostatěčně dlouhými časovými řadami pro konstrukci dlouhodobé Phillipsovy křivky, a tak nezbývá než tento vztah zkoumat v krátkém období. Data z britského i amerického hospodářství existenci krátkodobé Phillipsovy křivky prokazují.

Pro tuto analýzu byla vybrána množina úseků v délce tří a čtyř let v období 1994 až 2004. Ze sedmnácti pozorovaných časových období se roky 2001, 2002 a 2003 ukázaly jako nejhodnější pozornosti. V těchto třech letech je možné pozorovat klesající závislost mezi nezaměstnaností a inflací v české ekonomice (graf 2). Přestože v těchto letech vybraných z celé skupiny pozorovaných období je závislost nejtěsnější, směr křivky vysvětluje pouze necelých 72% dat. Navíc toto období je jedno z mála, kdy je možné klesající Phillipsovu křivku vůbec prokázat. Jedná se spíše o výjimku potvrzující pravidlo. V ostatních sledovaných obdobích je závislost mnohem slabší. Závěrem pozorování tedy je, že v české ekonomice krátkodobá závislost mezi inflací a nezaměstnaností neplatí.

V letech 2001 až 2003 je možné křivku prokázat, ale jedná se spíše o výjimku potvrzující pravidlo.

DŮVODY PRO NEEXISTENCI obecné závislosti mezi nezaměstnaností a inflací v ČR je možné hledat v dědictví plánované ekonomiky a v řadě souvisejících vlivů jak na straně inflace, tak na straně pracovního trhu. Česká ekonomika je specifická tím, že je stále i v současnosti poznamenána dlouhou historií netržního hospodářství. I v dnešní době existuje mnoho ekonomicky vlivných podniků a institucí se státním vlivem a podporou, v mnoha sektorech jsou nadále regulované ceny (státní nájemní byty, ceny energií), na trhu působí množství netržních faktorů typu obchodní monopoly, dohody, administrativní tržní překážky (zemědělství, telekomunikace, bankovnictví, atd.). Všechny překážky tržní ekonomiky zapříčiňují, že změny v cenové hladině nemusí korektně odrážet změny v ekonomickém výstupu, zprostředkovaně v zaměstnosti a obráceně.

V České republice je zhruba 20% pracovní síly zaměstnáno ve státním nebo veřejném sektoru (školství, zdravotnictví, státní správa). V těchto odvětvích chybí do jisté míry jak tržní tlaky na změny v zaměstnanosti, tak faktory působící na vývoj mezd, zprostředkovaně na inflaci. Mzdy jsou směrem dolů absolutně nepružné a jejich vzestup ovlivněn spíše jednorázovými politickými rozhodnutími než volným trhem.

K NEEXISTENCI VZTAHU PŘISPÍVÁ I stále nízká mobilita pracovních sil zatímco mobilita zboží a služeb stoupá. Mobilita pracovních sil měřena relativním počtem přistěhovalých na 1000 obyvatel během jednoho roku se v České republice pohybuje v průměru kolem 10. V důsledku malé mobility pracovních sil se nemohou pracovní síly dostatečně volně přelévat mezi jednotlivými trhy a regiony, čímž se těžko vyrovnávají rozdíly mezi územími v ekonomice. Na druhé straně volnost distribuce zboží a služeb snadno vyrovnává celorepublikovou cenovou hladinu. V některých krajích tak lze spatřit vysokou míru nezaměstnanosti při zhruba stejné cenové hladině jako v jiných krajích s nízkou mírou nezaměstnanosti. Příkladem je 24% nezaměstnanost v okrese Most oproti 3% nezaměstnanosti v Praze.

Kromě již zmíněných cenových regulací hraje podstatnou roli i pokračující restrukturalizace ekonomiky a především příliv zahraničního kapitálu. Příliv přímých zahraničních investic ve výši 5,4 a 8,28 miliard USD v letech 2001 a 2002 a s nimi spojené požadavky na produktivitu nevratně mění mikroekonomické klima. Některé tradiční české neefektivní nebo trhem nežádané procesy a výroby zanikají v důsledku konkurenčního boje a příchodu efektivnějších podniků, procesů a výrobků ze zahraničí čímž přispívají k vzestupu nezaměstnanosti bez přímé závislosti na vývoji cen.

Podle dat Svazu průmyslu a dopravy ČR počty pracovníků v průmyslu, zemědělství, stavebnictví, vzdělávání, dopravě a finančním zprostředkování ve sledovaných letech klesaly nebo stagnovaly. K růstu docházelo pouze v obchodu a veřejné správě. Z pohledu konkrétních průmyslových odvětví byl ve sledovaném období nejvíce postižen textilní průmysl s úbytkem zhruba 25% a kožedělný průmysl s úbytkem téměr 45% pracovníků. V ostatních průmyslových odvětvích situace nebyla a ani dnes není o mnoho lepší. Přírůstky pracovníků zaznamenal pouze průmysl plastů, dopravních prostředků, elektrických a optických zařízení, papíru a vláknin.

Vývoj nezaměstnanosti v České republice je spíše dlouhodobým trendem než ekonomickou proměnou závislou na hospodářském cyklu a inflaci. Výdaje státu v sociální oblasti ve výši kolem 30% výdajů vládního sektoru rovněž nahrávají strnulosti a nepřizpůsobivosti pracovního trhu.

VEŘEJNÉ FINANCE mají podle některých ekonomických teorií přímý vliv na změny v cenové hladině. Větší vládní výdaje v podobě expanze veřejných výdajů přispějí k růstu agregátní poptávky, jinými slovy k nárůstu množství poptávaných služeb a zboží v hospodářství, což za určitých předpokladů vede k růstu cenové hladiny.

Na grafu 3 je vidět, že ve sledovaném období roků 2001 až 2003 se konsolidovaný deficit veřejných financí bez čistých půjček přiblížil až ke hranici 200 miliard korun. Ať již počítáme se zpožděním v inflaci či nikoliv, na první pohled by se mohlo zdát, že pro českou ekonomiku platí „čím větší veřejný deficit, tím nižší inflace.“ Ve sledovaném období tomu tak skutečně bylo. Opět se však jedná o výjimku potvrzující pravidlo. Na základě empirického pozorování nejen let 2001 až 2003, ale v tomto případě celé české porevoluční historie nelze hovořit o významné závislosti mezi státními výdaji a změnami v cenové hladině.

V PRŮBĚHU DEVADESÁTÝCH LET byla česká cenová hladina silně ovlivněna cenovými deregulacemi a změnami ve zbožové struktuře. Následně pak v roce 1998 převzala nad inflací nadvládu Česká národní banka se zavedením inflačního cílování. Politika cílování inflace vedla v mnoha případech ke sterilizaci fiskálních výdajů což potlačilo existenci ekonomického vztahu mezi veřejnými financemi a změnami v cenové hladině.

V letech 2001 a 2002 sice saldo veřejných financí bez čistých půjček dosáhlo téměř 140 a 200 miliard, značná částka těchto schodků však nebyla vynaložena na ekonomickou spotřebu ale na uhrazení dluhů transformačních institucí. 51 miliard v roce 2001 a 64 miliard výdajů v roce 2002 tak bylo fyzicky zaplaceno v jiném období než v jakém byly ekonomicky vynaloženy.

MÍRA NEZAMĚSTNANOSTI a výdaje veřejných financí by měly být podle ekonomické teorie na sobě rovněž závislé. Zvýšené veřejné výdaje přispějí ke zvýšení poptávky po službách a zboží v ekonomice, na což reagují firmy rozšířením výrobních kapacit a zaměstnáním dodatečných pracovních sil.

Graf 4 zobrazuje závislost míry nezaměstnanosti na velikosti schodků veřejných rozpočtů v letech 1997 až 2004. Podle ekonomické teorie by graf měl mít negativní sklon. Česká realita je bohužel opět jiná. V uvedených letech rostla nejen štědrost veřejných financí, ale i míra nezaměstnanosti.

DŮVODEM JSOU OPĚT STRUKTURÁLNÍ ZMĚNY v českém hospodářství. Ve většině odvětví dochází nejen k růstu podniků pod zahraniční kontrolou, ale současně i k poklesu počtu firem s tuzemskými vlastníky. Zatímco v letech 2001 až 2003 vzniklo podle Svazu průmyslu a dopravy ČR téměř 580 podnikatelských subjektů pod zahraniční kontrolou, ve stejném období u nás zhruba 400 nezahraničních podniků zaniklo. Jinými slovy, podíl podnikatelských subjektů pod zahraniční kontrolou vzrostl z 11% v roce 2001 na 25% v roce 2003. Z hlediska podílu na tržbách získávají nepřetržitě rovněž firmy se zahraničním vlivem. Jejich podíl na celkových tržbách vzrostl z 20% v roce 2000 na téměř 45% v roce 2003. Programy veřejných financí zaměřené na příliv zahraničních investic jsou jistě prospěšné v dlouhém období, jelikož přináší do české ekonomiky nové technologie a zkušenosti. V krátkém období však přispívají díky restrukturalizaci ekonomiky k růstu nezaměstnanosti což ale nemusí být v souladu s vývojem cenové hladiny.

Nepotvrzení ekonomicky klasického vztahu mezi deficity veřejných financí a mírou nezaměstnanosti v České republice zřejmě svědčí o tom, že veřejné výdaje nepodporují tvorbu pracovních možností bezprostředně. Část veřejných výdajů je sice zaměřena na tvorbu pracovních příležitostí, ty se však projevují s větším zpožděním než je možmé zachytit tímto modelem. Značná část veřejných výdajů podporuje zaměstnanost pouze nepřímo tedy omezeně nebo vůbec. Výdaje na sociální podpory, úhrady dluhů nebo například modernizace armády zakoupením zahraničního arzenálu podporují domácí zaměstnanost pouze zprostředkovaně. Příkladem může být rok 2001, kdy 35 miliard korun mimořádných výdajů státního rozpočtu bylo vynaloženo na kampeličky, následky sucha, ztráty KoB, apod. Těžko lze tvrdit, že tyto výdaje přispěly ke snížení české nezaměstnanosti v roce 2001.

EKONOMICKÁ REALITA v České republice, respektive její empirické pozorování, nepotvrzuje, že by existoval robustní či alespoň jakkoliv významný vztah mezi výdaji veřejných financí a reálnými veličinami, v tomto případě mírou nezaměstnanosti a změnami v cenové hladině. Data českého hospodářství jasně nepotvrzují ani vztah mezi nezaměstnaností a inflací samotnými. Důvodem pro neexistenci korelace mezi nezaměstnaností, změnami v cenách a veřejnými financemi je z velké míry stále pokračující restrukturalizace novodobé české ekonomiky a nedostatečně prorůstově orientovaná skladba veřejných výdajů.